Dnes další 20 km procházka, potřetí a naposledy před akcí. A poprvé s mapou a kompasem!
Víceméně taková zkouška nanečisto. Vyzkoušeli jsme oblečení a boty, ve kterých půjdeme, teren, který očekáváme atd.
A tady se konečně naplnila podstata celé akce přežití a také se ukázala naše relativně velká výhoda: "Není možné, aby se dostavil na start jednotlivec s tím, že počká, zda nepřijde jednotlivec jiný — je nutné přihlásit dvojice. Doporučujeme, abyste se Přežití zúčastnili s někým, koho znáte a ne s úplně cizím člověkem."
Můj spoluúčastník je mým kolegou a zároveň dlouholetým nejlepším kamarádem, se kterým jsme prožili tolik průserů, až je to neuvěřitelné. Známe se naprosto perfektně a dorozumíváme se v podstatě beze slov. Většinou nějak nejsou potřeba. Každý za ta léta máme, dle svých silných stránek, přidělenou svoji část práce a tu se snažíme zvládnout na 100%.
Veřejně se přiznávám, že jsem naprostý topografický idiot, který je schopen se ztratit i při cestě na záchod. To, že za dobu, než mě najdou, stihnu postavit přístřešek, rozdělat oheň a připravit jídlo, je jiná věc. Ale ztratit se umím skvěle.
Proto navigování (ačkoli to dělal snad potřetí v životě) se automaticky ujal kolega. Koupil potřebnou mapu, otestoval kompas, zvolil trasu procházky. Já jsem to vůbec nemusel řešit. Sice mi ze začátku ukazoval, co a jak a kudy jdeme, ale bylo to úplně jedno. Nepotřeboval jsem to.
On zase nediskutoval, když jsem nařizoval přestávky na pití, kontrolu chodidel, nekritizoval dávky jídla ani jeho obsah.
Jediná konverzace ohledně jídla proběhla zhruba takto:
"Tohle sněz."
"Ale je to zelené."
"Já vím."
"Ok"
Prostě každý z nás za ta léta má nějakou tu funkci, kde jasně dominuje i když jdeme třeba v početnější skupině.
Dále bylo krásně vidět, jak jsme se střídali v pozici vedoucího. Stačí jednomu zpomalit, druhý ho přejede pohledem, zkontroluje, že je v pořádku a jde dál. Od té chvíle je tahounem. Hrozně to pomáhá. Chceš, nebo nechceš, jit musíš. Ale i to pořadí, ve kterém se jde, ovlivňuje psychiku.
Tato akce pro nás není závodem, ale spíše souborem podmínek, ve kterých budeme muset jako team fungovat. Nehodláme nikomu nic dokazovat, od toho tam bude jistě dost jiných účastníků. My se budeme snažit vydat ze sebe maximum a ověřit za těchto podmínek, zda jsme připraveni na podobné problémy i do budoucna a jak náročné je posouvání hranic a bourání pohodlnosti.
Pro tuto akci jsme bez předchozí domluvy zvolili dva naprosto odlišné směry. Kolega půjde s malým batůžkem, ve kterém bude mít pouze vodu, tričko a přezůvky. Já pro změnu vezmu svůj obvyklý seznam vybavení, se kterým bychom byli schopni přežít mnohem delší dobu, než těch 24 hodin. Své poznatky pak sepíšeme a vytvoříme dva články.
Jsme připraveni. Zkusili jsme chodit po asfaltkách, kostkách a kopcích, zkusili jsme koukat do mapy a žrát sračky nalezené po cestě. Výsledek akce bude záležet jen na úkolech pořadatelů a také na štěstí. Zkusíme to a nějak to dopadne