Rarámuri

INDIÁNI RARÁMURI

Toto je vlastně taky reálný příběh, tak jsem ho napsal sem..

O indiány jsem se nikdy nikterak významně nezajímal, ale jednou jsem zaslechl chválihodná slova o tomto kmenu v pořadu Beara Gryllse a rozhodl jsem se o nich zjistit něco víc.

Z toho co jsem zjistil jsem byl hrozně nadšen!

Z toho co jsem posháněl na netu jsem tady udělal malý výtah.

Horští indiáni Tarahumara žijí v pohoří Sierra Madre Occidental, ve stěnách kaňonu Barranca del Cobre. Sami si říkají Rarámuri, volně přeloženo jako "běžící lidé", "bosí běžci", "rychlé nohy" nebo "ti, co chodí dobře", což má původ v Aztécích. Shodou šťastných okolností se jim španělští dobyvatelé vyhnuli a oni si dodnes udrželi svoje jeskynní obydlí i tradiční rituály, ke kterým patří i běh.
Běhají velice dobře, jsou fenomenální běžci. Pořádají běhy i na 100 mil a někdy i šedesátiletý pořád běhají jak vrcholový atleti!
A to vše v sandálech z rozřezané pneumatiky! Žádné tretry..
Dokonce se i povídá, že lovenou zvěř uštvou a pak je snadnou kořistí.

Ale běh a vytrvalost neni to podstatné ma jejich životech.

Nejspíše díky tomu, že žijí dlouhodobě odloučeni od moderního světa si drží vynikající zdraví a běžné zdravotní problémy je netrápí i přesto, že rádi pijí pivo vyrobené z obilí a mají stravu bohatou na sacharidy. Studie National Geographic (provedená v listopadu 2008) uvádí: "Když přijde na 10 největších zdravotních rizik, jimž čelí američtí muži, jsou Tarahumarové prakticky nesmrtelní. Výskyt nemocí se u nich blíží nule téměř v každé kategorii, včetně cukrovky, cévních onemocnění či karcinomu.“

Lidé jsou velice stydliví, dokonce i mezi manžely. Ale i přes extrémní plachost a nedůvěru k "bílých ďáblům“, jsou to lidé vřelí a velmi pohostinní.

Nejčastěji jedí kukuřici a pijí kukuřičné nápoje (voda s nadrcenou kukuřicí) a fazolí. Textura instanční kaše je překvapivě chutná, fazole jsou tu součástí každé stravy.
deně snedí 2 kg kukuřice, ze které se hlavně pečou placky (tortillas) a kilo fasolí. Přes zimu nejedí skoro žádnou zeleninu a ovoce jen občas nopal (kaktus) a vejce. Mají jednu krávu a 100 koz, ale maso z nich jedín jen občas a mléko z nich nemají. Kozy prodávají za 500 pesos (cca 1000 kč).
Posledních deset let tu moc neprší a tak vypěstují jen 500 kg kukuřice, což je polovina běžné úrody. Mají několik stromů broskví, ale vetšinu jich musí prodat, aby uživili své rodiny. Během zimy (prosinec - duben) je v noci chladno a tak se tu nedá pěstovat žadná zelenina. V Ceranamu mají skleník, ale moc ho nepoužívají.

Nejvíc mě tedy zaujalo jejich zdraví! Jejich životní styl. Neznají nemoci jako my. Jsou spokojeni. Žijí ve skalách a jedí převážně co jim příroda dá. Žijí v souladu s přírodou a říkají, že země tu není pro ně, ale oni pro ní..

Pokusím se shánět více informací..